Imaginární Kamarád

,,Prosím, už prosím přestaň." říká skoro až šeptem Kawasaki Tōma. 

,,Heh?! Jak se opovažuješ mi poroučet, ty nicko?!" Vyšší chlapec rozmáchl ruku a velkou rychlostí ji přirazil na druhého. Tōma nestihl zareagovat. Velkou rychlostí mu hlava letí ke straně, zastaví se na hraně opěrky lavičky. 

,,O-omlouvám se... Ruko-san..." vydá ze sebe jen, co se trochu jeho hlava uklidnila z nárazu. Ruku si položí na bolavé místo u spánku, u oka až k uchu. 

,,Magore magirskej!" zavrčí se zatnutými zuby Ruka a odejde k nedalekém uskupení kluků. 

Tōma belhavým krokem odkráčel domů, do Zapadlé Čtvrti. Jakmile pevně uzamkl dveře domu, z hluboka si oddychl. Opře se o dveře a pomalu se sesune na zem. 

,,Jsem unavený... Chci být zas s ním..." zašeptá při pomalém zavírání očí a postupně se povolujících svalů.

Jeho svět je tentokrát v džungli. Hned po rozhlédnutí se rozběhne bosýma nohama po vlhké trávě s voláním: 

,,Hoooy!!! Kde jsi?!!". Na trávnitém ostrůvku uslyší ozvěnový smích. 

,,Tady, kde asi?" Tōma se zastaví a vyplašeně ho hledá. Na větvi stromu ve stínu uvidí vysokou postavu. 

,,Ah...Šklíbo. Rád tě opět vidím." Chlapec se jen na to usměje a seskočí k němu. 

,,Né tak jak já tebe, kamaráde." Popojdou k sobě. 

,,Jsi vylekaný. Neboj se, hlupáku, nikam nejdu. Budu tady." Přikývne. 

,,Ale vídám tě jen tady. Chci, abys semnou všechno semnou všechno ve škole prožíval a né se jen mlčky díval." Šklíbův úsměv se jen rozšíří. 

,,Tōmo, já-" 

Černovláskovo sny přerušilo bouchání do dveří. 

,,Tō-kun, Tō-kun, otevři!" křičí jemu známý ženský hlas. 

,,Jistě." odpoví vyschle. Postaví se na nohy čelem ke klice. Otočením klíče odemkne. Žena hned prudce otevře dveře. Deskou zastaví o Tōmův obličej. Chlapec hned s bolestným heknutím odstoupí. Rukama si zakryje nos. 

,,U Budhy, Tō-kun! Jsi v pořádku?" Žena hned přistoupí k nedorostovi s vystrašeným výrszem. 

,,Ano, mami." zabrblá přes dlaně na odpověď. 

,,No ale neměl jsi nechávat klíče v zámku, jinak by se to nestalo." Tōma se od svého rodiče odtrhne. 

,,Fajn, takže si za to můžu. Případ vyřešen." Jen to ale řekne, s otevřenou pusou nenalézal slova, jak se z jeho drzé věty vymotat. 

,,Já-já- omlouvám se." Jeho matka se jen potichu zasmála. 

,,To nic, synu. To je jen důkaz, že dospíváš." Pomalu vezme do ruky chlapcovo zápěstí. 

,,Ukaž to." Tōma rukou poleví. Žena, stále bez šedin a vrásek, přenese jeho ruku podél těla. 

,,Krvácíš. Hned se o to postarám." S těmi slovy odběhne do kuchyně. Tōma si povzdechne: 

,,Skvělé probuzení, že?" 

Kvůli podobným větám se dostal Kawasaki do šikany a záhlaví třídy a na posměch téměř celé škole.

Uzavřel se ve svém pokoji, kde se přestal věnovat realitě a nahradil ji zábavou s jeho nejlepším kamarádem Šklíbou v nově vzniknutém světě jeho mysli.

Další ráno, kdy se opět odloučil od svého kamaráda, jde pomalu ulicí do školy. Kousek od vchodu se zastaví. Skupina kluků, mezi nímž je i nejhezčí a nejoblíbenější kluk ze školy, postává u vrat. Tōma sklopí hlavu a opět tentokrát svižněji se rozejde. Projde kolem nic a už je na školním pozemku. 

Zezadu ho někdo zatáhne dozadu. 

,,Ale kam jako jdeš? To se nechceš ani pozdravit?" Černovlasý krasavec natiskne Tōmu na na cihlovou zíďku vedle vrat. 

,,Já-já omlouvám se...!" Dostane sotva pár slov z hlasivek. 

Nervózně odvrátí pohled od Ruky. Dostane se mu pohled na evropského vyššího blonďáka, který stojí opodál pohlížející právě po něm. Jeho rysi mu jsou tak známé, oči stejně výrazné, nos přesně ztvarovaný. Byl to Šklíba. 

Tōma překvapeně otevře pusu. Evropan pak ale odvrátil hlavu a odchází do školní budovy. 

,,Nečum tak do blba, mentále!" zařve Ruka a silně vrazí Kawasakimu pěstí. Tōma jen potichu bolestně zaskuhrá. Přes rty mu steče krev až k bradě. 

,,Měl bys už chcípnout, ty magore!"